Dvanáctý díl ze série článků Problémový pes snadno a rychle
V předminulém díle jsme začali s tím, jak učit chování, které sice považujeme za samozřejmé, ale ono tak samozřejmé není. Štěně se musí naučit reagovat na mnoho nových situací, a čím dřív s nácvikem začnete, tím méně práce budete mít s přeučováním jeho problémového chování na bezproblémové v dospělosti. Tuto skupinu problémového chování jsem si označil jako „nenaučené očekávané chování“ – majitelé očekávají, že se pes bude jistým způsobem chovat, a on se chová úplně jinak.
Obvykle slyším: my už máme druhého psa tohoto plemene a ten předchozí to nedělal. Majitelé často zapomínají, kolik úsilí je výchova psa stála, berou to jako samozřejmost – a to nové štěně je zpočátku „tak strašně hloupé“, vůbec nic neumí a nezná ani základní věci.
Sám doma
Jednou z častých poruch chování je separační úzkost, hovorově „strach z odloučení“. Projevuje se různě – ať už devastací domácnosti, když majitel odejde, nebo třeba vytím a štěkáním; těžší forma je, když je pes v depresivní apatii už před odchodem pána. Přitom je to, že zůstává sám, pro každého psa stresující zážitek, zejména pokud na to není naučený, pokud to nebere jako (příjemnou) povinnost.
RADA: Učte štěně pomalu, ale co nejdříve být samo. Začněte několikaminutovými intervaly, odejděte třeba jen do vedlejšího pokoje, odměňujte je za klid při odloučení. Při návratu je důležité, aby byl pes v klidu, který mu návratem potvrdíte. Pokud pes v klidu není, počkejte chvíli a pak interval/dobu odloučení zkraťte.
Podobný problém mívají majitelé více psů, kteří jsou většinou spolu, pak ale chce páníček odejít jen s jedním (třeba cvičit). S tímto problémem se setkávám celkem často, zažil jsem i extrémní případ, kdy k nám na akci přijela paní s dvěma dětmi, kterým pořídila dvě fenky labradora. Dokud byly fenky spolu, byly schopné dělat i složitější cviky (třeba skákat z lodi), ale jakmile se rozdělily, nebyla ani jedna z nich schopna normálně chodit, pohybovaly se skoro plazením, podobných projevů bylo víc.
RADA: Máte-li víc psů, podle možností s nimi cvičte a pracujte samostatně, učte je odloučení a odměňujte nejen samotu, ale i to, že pes v psí hierarchii výše postavený vás nechá cvičit s tím níže postaveným.
Naučte psa klidu
Další věcí, které je dobré psa učit, je klid, odpočinek a relaxace, protože psů, kteří jsou od přírody spíše neurotičtí, nervózní a jako živé stříbro, není málo. Psi s touto úrovní temperamentu obvykle z únavy nepřecházejí do útlumu, ale do takového „protivného“ stavu, kdy štěkají na všechny okolo, prudí, někdy si chtějí místo cvičení hrát a podobně.
RADA: I odpočinek se dá cvičit, a to na povel, signál. Může to být třeba ručník přes dveře či nějaký povel, já používám „jdeme hajííí“. Na tento povel pes ví, že už nebude žádná akce, že budu jeho (manipulativní ☺) projevy ignorovat, takže nemá cenu vzdorovat. Výborné je také naučit psa relaxovat na konkrétní podložce/pelíšku, který můžete vzít na cesty, pes pak s sebou má něco, co má spojeno s klidem a pohodou.
Návyk na klec, přepravku či domeček je pro psa neméně důležitý a souvisí s předchozím odstavcem o klidu a relaxaci. O pobytu psa v kleci se dost emotivně diskutuje, myslím ale, že z „člověčího“ hlediska dochází k velkému nepochopení psí logiky, tedy toho, jak pes věci a situace chápe. Člověk má tendenci vnímat různé „kennelky“, klece a domečky jako jistou formu vězení, trestu, pes však prožívá takovou emoci, jakou mu s určitou situací/předmětem spojíte. Když mu vytvoříte příjemný návyk na klec, bude do ní chodit rád, bude v ní rád i bydlet. Výhodou je, že se z klece při správném používání může stát místo, kde se pes cítí chráněný, a tedy bezpečně. Tento pocit bezpečí mu navíc můžete brát i na cesty, na výcvik a sporty.
RADA: Přepravka je vhodná i do auta a na cesty, je to „mobilní nora“. Na pobyt v přepravce učte psa pomalu a s pozitivními prožitky, pamlsky, stimulující je i krmení v kleci. Nikdy nezapomeňte na misku s vodou.
Správný náhubek
O náhubcích („košících“) jsem se podrobně zmiňoval v minulém čísle (7–8/2013), tedy jen několik důležitých zásad: košík by měl být tak velký, aby si v něm pes pohodlně zívnul. Různé nylonové, látkové či páskové náhubky možná dobře poslouží při vyšetření veterinářem, ale pro dlouhodobé použití jsou nevhodné! Pes se může přehřát a mít vážné zdravotní problémy. Košík je také věc, na kterou bychom měli psa navyknout. Nejhorší jsou případy, kdy majitel narazí psovi náhubek až v ordinaci veterináře a následuje bolestivé vyšetření. Pak se snadno stane, že pes bude náhubek nenávidět, a když ho uvidí, bude se chovat velmi hystericky a panikařit. I tady pomáhá vhodný trénink.
RADA: Nošení náhubku trénujte postupně, spojte ho psovi s příjemnými prožitky, jídlem, vycházkou, pamlsky, hrou a podobně. Volat na psa „nech toho!“, když se snaží náhubek sundat, je už určitá forma trestu, a je zbytečná. Když už jste nošení náhubku nenatrénovali a potřebujete ho použít, náhubek psovi nasaďte a jděte s ním na rychlou procházku na vodítku. Při chůzi má pes problém si náhubek zkoušet sundat a vjemy a zážitky z vycházky mu pomohou si zvyknout.
Návštěva veteriny
Důležitý je také nácvik nejrůznějších praktických situací – pes by se měl naučit, že i ty můžou být příjemné. V první řadě by pes neměl mít obavu nebo strach z návštěvy u veterináře, stresován by neměl být ani ze situací, které tam můžou nastat. To, jakého veterináře si vyberete, je velmi důležité (podrobné povídání k výběru veterináře na našich víkendech pro štěňata a pro začátečníky), berte v úvahu zejména podmínky, za jakých veterinář vašeho psa vyšetřuje, vyšetření by mělo probíhat v klidu, bez zbytečného stresu či násilí. Pokud veterinář bude trestat psa za to, že je nervózní, může vytvořit i dlouhodobou poruchu chování.
RADA: Využijte jakoukoliv možnost, abyste udělali psovi z návštěvy veterináře příjemný zážitek. Nejen v čekárně si můžete se psem pohrát, i přímo v ambulanci by měl dostat pamlsky a odměny (samozřejmě s ohledem na zdravotní stav).
TIP: Naučte psa povel „na váhu“, je to snadné a u veterináře budete mít méně práce, váš pes bude vypadat šikovněji a vy dostanete možnost pochválit ho, což mu pomůže překonat stres.
Pes v autě
Další činnost, která vypadá samozřejmě, je jízda autem. Ale i tu je potřeba natrénovat. Ač někteří majitelé psů berou psí kinetózu (zvracení) v autě jako potíž, se kterou nejde nic dělat, není to tak. Psí kinetóza úzce souvisí s nervozitou, kterou psi můžou mít z jízdy autem. S nervozitou souvisí i další problémy, jako je třeba štěkání. Také nechuť nastupovat může být stresová, i když většinou u psů vídávám spíše manipulativní verzi: „pokud se budu tvářit, že nevyskočím tak vysoko, páníček mi pomůže…“